Po pandemii budeme nejvíc dlužit dětem

Mluví o tom někteří učitelé, ale hlavně lidé na krizových linkách a v neziskovkách. Přibývá dětí s úzkostnými poruchami a strachem. Že všichni zemřeme na covid, nebo že se nám stane něco zlého.

Píše se o tom už od jara předloňského roku. Přibylo lidí trpících nějakou formou úzkosti či strachu ale také osaměním nebo naopak sociální fóbií. Vznikla pro ně řada dobrovolných podpůrných iniciativ, VZP začala proplácet omezený počet hodin terapie i v nezdravotnických zařízeních.

O dětech se ale mluví jen občas. Denik.cz v lednu 2021 napsal, že trpí mnohem více úzkostmi a sebepoškozováním, starší uvažují o sebevraždách. Občas se objevuje konstatování nárůstu anorexie. Psychosomatici v ní přitom vidí buďto reakci na porušené vztahy v rodině nebo poruchu vývojového stádia. David Epston zase někoho, kdo vám nabízí, že bude řídit váš život, když si s ním nevíte rady. Jak se to všechno prolíná.

Trpí mnohem více úzkostmi a sebepoškozováním, starší uvažují o sebevraždách

Otevřete-li si například stránku legendárního australského Dulwich Centre, hned na vás vyskočí celá sekce věnovaná Covid-19. Světe, div se, velká část textů je věnována právě dětem.

Strach, který teď leckoho svíral ale bohužel stále svírá jak kleště, přitom není jen negativní emocí. Příroda nám jej věnovala, aby nás chránil. V minulosti prý byli lidé nadaní mimořádnou senzitivitou na nebezpečí podle historiků či antropologů mimořádně cenění. Nevím, odkud to vědí, ale logiku to má.

Ovšem i tady platí, že čeho je moc, toho je příliš. Velký strach ochromuje, úzkost už teprve. Výtečně s nimi pracují jak vykutálení prodejci, tak nekorektní politici. Málokdo vám to přizná, ale v řadě prodejních technik projevení zájmu či přitažení pozornosti vykutálení borci přetavují ve vyvolání obav a potřeb. Pro něž samozřejmě mají řešení. Pokud se to týká otázky "z čeho budete žít v penzi, až tenhle systém zkrachuje", je to i pozitivní. Třeba verze "co když se stanete obětí automobilové nehody, u niž bude obětí tolik, že to nepokryje povinné ručení toho viníka", je ale už dost drsná.

Hermann Göring tvrdil, že v každé zemi lidé půjdou do války, když zavelí jejich vůdce. Na námitku, že v demokracii to mohou odmítnout, odpověděl: "Musíte je jen přesvědčit, že jsou napadeni, a odsoudit pacifisty pro nedostatek vlastenectví a pro to, že vystavují zemi nebezpečí. Tohle funguje v každé zemi stejně." Tedy zase práce se strachem. 

Dětský organismus je jak houba

Dětský organismus je přitom jak houba. Nasává mnohem rychleji a hlouběji než dospělí. Ať již jde o metabolismus, který si nesmírně rychle zvykne na cukr či alkohol. Nebo právě o psychiku.

Těžko říct, zda je za současným nárůstem strachu a úzkosti u (převážně starších) dětí sociální odloučení během distanční výuky, či atmosféra strachu v médiích a společnosti. Každopádně by nová vláda měla brát tento problém vážně. Protože pro budoucnost dnešních ratolestí je to stejně nebezpečné jako státní dluh. Ne-li nebezpečnější.

Pro budoucnost dnešních ratolestí je strach stejně nebezpečný jako státní dluh

Nemůžete každé dítě dostat k terapeutovi. Už jen proto, že by to leckteří rodiče vnímali jako ostudu a stigma. Ani tolik dětských terapeutů není. Existují návody typu – chraňte dítě před médii, vytvořte mu bezpečné prostředí, nebo naopak jej požádejte, aby ono pomohlo vám. Jenže kolik rodičů si to přečte a kolik z nich má na to vlohy a podmínky.

Ať už si myslíme cokoliv o účinnosti protipandemických opatření či dokonce existenci či neexistenci pandemie, od března 2020 je veřejnost vystavena poměrně velkému chaosu, neustálým změnám, dramatickým projevům a aroganci. Aspoň tohle by mohla nová vláda konečně změnit. Našim i cizí dětem teď stát dluží strašně, ale strašně moc.