Hlavně o ničem nerozhodovat
"Ale tak já, co… no, jako…" odpověděla přesně podle svého stylu a trochu u toho trhala hlavou. Hlavně se nerozhodnout, nic neodkrýt, nepřevzít zodpovědnost. A taky nic nevysvětlovat.
Považovala to za svoji velkou hodnotu, za svůj klad. Její první muž chtěl ženu přesně takovou. Která nebude mít názor, a pokud ano, stejně ho nikdy neřekne. Oceňoval to i ten následující. Byla pro ně vzácná tím, jak s nimi souhlasila, jak je podporovala a nikdy nic nechtěla. Naučila se vyhýbat odpovědím. Byla pevná ve stanoviscích, které ale přebrala od nich. A teď po ní tenhle chlap chce, aby se rozhodla.
Díval se na ní trochu překvapeně a taky trochu otráveně. "Takže je ti to jedno?" I to byla přesná otázka, na kterou lze odpovědět ano nebo ne. Trošku našpulila rty a znovu zahýbala hlavou, byť tentokrát už jen mírně.
Zkusil to jinak: "Bude se ti víc líbit ten plot zelenej nebo červenej?" To byla záludná otázka. Protože nemířila k rozhodnutí, ale k tomu, co se jí bude líbit. Znovu se trochu rozvlnila, jako že uvažuje. "Tak," zamumlala po chvíli. "To je věc názoru." Aby to ještě celé okořenila svojí oblíbenou průpovídkou: "To víš, ženy jsou z Marsu a muži z Venuše," dodala vesele s úsměvem od ucha k uchu. Aniž by si všimla, že jména planet prohodila. A taky že možná udělala další, byť neparný krůček ke ztrátě toho chlapa, co tam stál a civěl na ní jak na neštěstí. Protože jí měl rád.
Svoboda je krásná věc a pro mnohé ta nejkrásnější na světě. Je ale spojená s nutností se rozhodovat
Svoboda je krásná věc a pro mnohé ta nejkrásnější na světě. Je ale spojená s nutností se rozhodovat a nést za důsledky takových rozhodnutí odpovědnost. Například Erich Fromm za druhé světové války varoval, že vítězství německého nacismu není jen důsledkem manipulativních schopností jednoho člověka. Nýbrž jedním z mnoha projevů skutečnosti, že svoboda přináší také třeba pocity ohrožení či odtržení od celku. A tak se řada lidí žene raději dobrovolně do otroctví.
Žena z našeho příběhu snad ještě nechce nástup něčeho podobného. Také ale cítí potřebu nic nerozhodovat, být v něčím vleku a za nic nenést odpovědnost. Je to jednodušší a mnohdy to dokonce od nás mnozí chtěli. Nejčastěji rodiče, leckdy společnost nebo jiné skupiny (party, pracovní kolektivy, politické strany…).
Zrovna dnešní doba je dost charakteristická snahou vnutit nám odněkud seshora, co si máme myslet. Co je správné, co je pravda… Někomu to vyhovuje. Jak říkal významný český systemik a můj učitel Vráťa Strnad, nabízí to jistoty a psychologické zisky. Pokud je ale něco špatně, potřebujeme spíš naději. A tu dává myšlení otevřené, zbytečně neohraničované a připouštějící i jiný výklad toho, co je třeba, co jak má být a jak se na nás ostatní dívají, než ten, který nám pořád někdo vnucoval.